|
Společenské organizace působící v obci
TJ Sokol Hustopeče nad Bečvou
V druhé polovině 19. století prožila naše národní společnost po pádu Bachova absolutismu od roku 1860 období hospodářského a kulturního rozmachu. Národní život ovlivňuje řada spolků a mezi nimi Tělovýchovná jednota Sokol, kterou založil v roce 1862 Dr. Miroslav Tyrš. Tento kulturní rozmach našel ohlas i v naší obci. Podle záznamů, které zpracoval zesnulý bratr učitel Burian, myšlenka založit Sokol v Hustopečích pochází z Milotic. Dne 28. Září 1898 byla pořádána první schůze Tělovýchovné jednoty Sokol. Na této schůzi oznamuje bratr Hapala, jednatel a cvičitel Hranického Sokola, že Sokol Hranice přispěje veřejným cvičením v nově zakládající jednotě Sokol. Bylo dohodnuto, že veřejné cvičení se provede odpoledne a večer v sále u Lacinů, to jej dnešní budova Sokolovny a v letních měsících proběhne cvičení venku. O významu založení tělovýchovné jednoty Sokol promluvil bratr Perkop a se stanovami jednoty seznámil přítomný bratr Hofman. Do výboru byli zvoleni starosta Bernkoop, místostarosta Dadák, náčelník Holeňa, členové výboru Hofman, Dobeš, Rušar, Heger, Trlifaj, Dorazil, Formánek, Bajer. Náhradníci Konstantin Martoch, František Martoch, Kubeša, Váhalík a revizoři Dohnal a Hrab. Dále bylo rozhodnuto, že spolkovým dnem bude neděle. Nově založená jednota se přihlásila k župě Františka Palackého. První léta nově založené jednoty byla velmi těžká. Jednota nevlastnila žádný majetek a jediný zdroj příjmu byly členské příspěvky a výtěžky z podniků, které její členové uskutečnili. Díky obětavým učitelům, kteří se velmi podíleli na činnosti Sokola, byla hrána dětská divadelní představení, různé vzdělávací večírky, a divadelní představení dospělých. O cvičení byl velký zájem, cvičily ženy, muži a mládež, téměř každoročně se konala tělocvičná akademie a veřejné cvičení na zahradě bratra Dorazila a Kuběje. Jednota velmi dobře spolupracovala s jednotami Choryně, Lešná, Valašské Meziříčí, Kelč, Vsetín, Rožnov, Frenštát. Téměř většinu těchto zájezdů absolvovali členové pěšky nebo na kole nebo také na žebřiňáku, který zapůjčil bratr Dorazil nebo Pivoda - kmocháček. Nejvíce tělovýchovnou jednotu tížila skutečnost, že členové nemohli využívat své vlastní budovy. Proto přivítali nabídku zdejšího majitele panství barona Bailou k odprodeji panského hostince u Lacinů s příslušnými budovami kůlen, stáji a zahradami. Dluh činil více jak sto tisíc korun. Za tento dluh se zaručila většina členů za splacení dlužné částky spořitelně vlastním majetkem. V roce 1925 - 26 byla provedena úprava budov do nynější podoby a v roce 1946 byl spojen velký sál s malým sálem a to hlavně přičiněním tehdejšího předsedy pana Šroma a dalších členů výboru. Další velká rekonstrukce proběhla v roce 1974 - 1975, kdy byla k budově Sokolovna provedena přístavba Kulturního domu a generální oprava budovy Sokolovny. Výtěžky z předešlých let, výtěžky z akademií a veřejných cvičení, divadel,
tanečních zábav a plesů snižovaly dluh, který se postupně splácel. Situace v našem Sokole byla těžká, hlavně v období první a druhé světové války.
Členové výboru Sokola za první republiky byli Šulčík Bedřich, Vrtílek Antonín, Havran Bohumil, Frydrych Ferdinand, Bajer Karel, Pivoda František, Bouda Kočí, Šuba Josef, Sládek Josef, Zemánek Josef, Pivoda Jaroslav, Zemánek Karel a Zemánek Konstantin. V roce 1939 po okupaci Československa byl Sokol zakázán. Správcem Sokolovny přes okupaci byl pověřen pan Konstantin Zemánek. Po osvobození republiky v roce 1945 byla činnost Sokola obnovena, v této době byli ve výboru tito členové: Šrom, Šulčík, Frydrych, Pivoda František, Filípek Miroslav, Gerla František, Pivoda Jaroslav, Zatloukalová Miluše, Zemánek Karel a Zemánek Konstantin.
Naši tělovýchovnou jednotu vedli po dobu sto let tito starostové. Od roku 1898 pan Berkom, od roku 1905 pan Alois Dorazil, v letech 1945 až 1948 pan Šulčík Bedřich, v letech 1948 až 1957 pan Šrom, v letech 1957 až 1963 pan Jaroslav Pivoda, od roku 1973 do 1978 pan Volek Pavel, v letech 1978 až 1995 pan Smolka Emil, od roku 1995 až do dnešního dne pan Kopřiva Antonín.
Dnes po odstupu 100 let můžeme říci, že jejich volba byla ve všech případech správná, poněvadž všichni se snažili udržovat jednotu mezi nejlepšími. Také musíme vyzvednout všechny členy všech výborů naší organizace a všechny členy a členky naší jednoty, kteří se zúčastňovali a zúčastňují každoročně různých brigádních akcí pro Tělovýchovnou jednotu, bez které by spolek nemohl existovat. Jsou to různé práce na údržbě našich majetků, pořádání zábav a v minulých letech pořádání tělovýchovnou akademií, divadel a veřejných cvičení. Tyto akce pomáhaly ke snižování dluhu, který se postupně splácel. Po druhé světové válce se situace v našem spolku zlepšila, kdy jsme dostávali nájem z restaurace a kterou pronajímáme stále do dnešního dne. Sto let je poměrně dlouhá doba, která představuje věk dvou generací. Proto také všichni, kteří stáli u kolébky naší jednoty již nejsou mezi námi. Vy starší si na ně ještě pamatujete a vzpomínáte na ně s láskou a vděčností, kdy za všechno, co bylo v našem dětství krásného a radostného děkujeme jim. Vzpomínáme na bratra Dorazila, bratra Šulčíka, který většinu svého života obětoval se svojí manželkou Anežkou naší Jednotě. Vzpomínáme na bratra Kočího, Antonína Vrtílka, Dr. Josefa Formánka, naše divadelníky, bratra Ferdu Frydrycha s manželkou, Bohumila Havrana, Eduarda Hanáka, Bohuše Vaculu a nepředstavitelného komika Jindru Mezibrodského. Vzpomínáme také na naše obětavé členy, kteří po roce 1945 pozvedli Sokol, byli to pan Pivoda Jaroslav, pan Josef Šrom, pan Gerla František. Tito všichni a ještě mnoho jiných zasloužilých sester a bratrů odešlo z našich řad do nenávratna. Někteří z nich odešli v mladém věku, někteří ve věku středním a jiní se dožili věku vyššího.
V prvních letech založení Tělovýchovné jednoty byli členové zaměřeni hlavně na cvičení žen a mužů. Naše jednota se zúčastňovala všech sletů a po roce 1945 všech Spartakiád. Naši členové taky hráli divadelní představení, v provozu bylo také loutkové divadlo, a to v zimním období a pořádaly se taneční zábavy. Pořádání těchto divadel a zábav tvořilo hlavní finanční příjem pro Sokol. Později po zavedení televize ustala naše divadelní činnost téměř docela. V televizi měli lidé jiné možnosti, co se týká obsazení herců, zpěváků a umělců. Naše mládež je velmi náročná, a proto dává přednost televizi před divadlem a cvičením. V letech 60tých a 70tých se hrála taky v Hustopečích dobrá házená, kopaná v Sokolu začala svou činnost v roce 1945. V současné době v Sokolu je jenom činnost fotbalu, které mají tři družstva v registrované soutěži. Cvičení pod Sokolem se konají jenom rekreačně, žádné veřejné vystoupení po roce 1989 se nekonají, rekreačně hrají také naše ženy volejbal. Veřejně prospěšná činnost naší TJ je dobrá. V současné době vlastní TJ Sokol Hustopeče budovu Sokolovny, ze které má největší příjem a Sokol je také majitelem areálu hustopečského hřiště. V současné době (v r. 2001) hrají muži fotbal první B třídu, dorost okresní soutěž, žáci okresní přebor.
V současné době výbor pracuje v této sestavě: Antonín Kopřiva - předseda, Frydrych Jan - místopředseda, Macháň Bronislav - pokladník, Dohnal Jiří - jednatel a členové Frydrych Vladislav, Šulák Jaroslav, Šidlík Karel, Pavlištík Arnošt, Haška Slavoj, Dorazil Stanislav, Havranová Slavomíra a revizní komise Vacula Karel, Šuba Karel a Frydrychová Vladimíra.
nahoru
Sbor dobrovolných hasičů Hustopeče nad Bečvou
Dříve než byl v Hustopečích založen Sbor dobrovolných hasičů, zakoupili si v roce 1848 čtyři místní rolníci Josef Frydrych č. 4, Jan Dobeš č. 20, Václav Martoch č. 35 a Jan Vozák č. 55 z vlastních prostředků ruční stříkačku, která se v obci používala při vypuknuvších požárech. Stříkačka byla starého a primitivního systému bez hadice, takže při požárech musela být postavena do bezprostřední blízkosti ohně. Nádobami se do ní nalévala voda a kyvadly pak byla tlačena obyčejnou kovovou trubkou na oheň v podobě malých ručních stříkaček. Proud ze stříkačky měl však velmi malý a krátký dopad.
Dne 12. února 1884 vypukl požár u rolníků Františka Fabíka a Jana Martocha v č. 37 a 38, po němž byl v Hustopečích za velkého nadšení občanů založen Sbor dobrovolných hasičů. Čítal 81 členů. Byl zvolen prozatimní výbor, zaslány byly ke schválení stanovy a brzy na to byla svolána valná hromada, která zvolila první funkcionáře sboru. Prvním velitelem sboru (tehdy náčelníkem) byl zvolen rolník Josef Frydrych, jednatelem kaplan Antonín Sehnal, pokladníkem Josef Frydryšek a zbrojířem Karel Marolík. Obec, za starostenství Josefa Bajera, zakoupila nově založenému sboru potřebnou výzbroj a nářadí.Pracovní a vycházkové oblečení si členové pořídili sami. V roce 1888 byla pro náš sbor zakoupena sací dvouproudová stříkačka od firmy Smejkal. První zbrojnice byla na náměstí č. 2 u Jaroušků. Za starosty obce Josefa Trlifaje byla pak postavena nová zbrojnice v Brance, kde byla do roku 1957. V té době vznikaly hasičské sbory i v okolí, a tak byly zřízeny hasičské župy. Náš sbor byl přidělen k hasičské župě se sídlem v Kelči. Zásahů při katastrofálních požárech se sbor zúčastnil v Miloticích, Lešné, Němeticích, kde vykonal dobré a platné služby.
Koncem 19. století (rok 1898) měl náš sbor následující vybavení: dvouproudovou čtyřkolovou stříkačku se sacím zdrojem, čtyřkolovou stříkačku bez sacího zdroje a 3 berlovky.
Po dobu 1. světové války byla činnost sboru omezena na hlavní jeho účel - pomoci bližnímu. Nutno připomenout záchranných prací při požáru věže místního kostela zasažené bleskem. Po skončení války vplul život sboru do normálních kolejí. V roce 1924 sbor modernizuje své nářadí zakoupením mechanicky posouvajícího žebře od fy Portl - Frohlich. V roce1929, u příležitosti 45. výročí založení sboru, byla pro náš sbor zakoupena nová motorová stříkačka.
V období 1. republiky se, vedle zásahů při požárech (cca 25 případů), konala hasičská cvičení. Rovněž kulturní činnost sboru byla bohatá (plesy, hasičské výlety, činnost divadelního kroužku v letech 1935-1938)
V roce 1938 bylo poprvé založeno družstvo dorostu ve věku 15 - 18 let. Ani v letech 2. světové války činnost našeho sboru neustala. Vedle zásahů při požárech a žňových hlídek projevoval sbor aktivity i v kulturní oblasti. V roce 1939 dochází ke zrušení hasičských žup, namísto nich jsou založeny okresní hasičské jednoty.
V poválečných letech dochází k oživení činnosti sboru. Byla obnovena pravidelná požární cvičení na úrovni okrsku, jakož i tradice hasičských výletů. V období let 1945-1950 byl náš sbor přivolán k požárům osmkrát. V roce 1949 byla našemu sboru přidělena, na vybudování nového hasičského domu, budova po hospodářském družstvu bývalého velkostatku. V témže roce byla přidělena požární auta. V roce 1951 dochází ke změně názvu na Místní hasičská jednota. Byla zřízena hasičská siréna (do té doby svolávali k požáru trubači) a provedena oprava hasičského domu. Pravidelně se konala hasičská cvičení na úrovni okrsku a okresu. V letech 1953 - 55 se naše družstva mužů probojovala až do krajské soutěže. V roce 1954 došlo k založení družstva žen, která se rovněž zúčastňovala okrskových a okresních soutěží do roku 1957. K požárům vyjížděl náš sbor od r. 1951 - 1960 ve 12 případech. Dále v roce 1952 zasahoval náš sbor při povodni , která postihla naši obec dne 2. června. V letech 1956 - 57 byl vybudován byt pro strojníka. Jeho prvním obyvatelem byl Robert Kreml. Každoročně se prováděly preventivní žňové hlídky, jakož i prohlídky obytných domů.
V šedesátých letech se opět mění název, a sice na Svaz požární ochrany. Výjezd k požárům zaznamenán v 9 případech. Sbor pořádá pravidelná okrsková cvičení, organizuje preventivní a žňové hlídky, pokračuje v tradici požárnických plesů a účastní se pohárových soutěží v Opatovicích a Odrách. V roce 1963 přibyla do naší výzbroje nová cisternová stříkačka o obsahu 2000 l.
V letech 1971 - 1980 bylo zaznamenáno 18 výjezdů k požárům. Největší požár tohoto období, kterému 11. srpna 1971 padla za oběť stodola místního JZD, vznikl od jiskry z motoru mlátičky. Po dobu 30 hodin se účastnilo na likvidaci tohoto živlu 15 požárních sborů. O omezení počtu požárů a snížení škod se členové sboru zasloužili i pravidelným prováděním preventivních prohlídek drobných provozoven a obytných domů. Jako vítěz okrskových soutěží se sbor v letech 1971 a 1977 účastní okresní soutěže. Účastní se také pohárových soutěží (Odry, Opatovice, Drahotuše, Dolní Bečva), jubilejních oslav sborů v Porubě, Vysoké a Miloticích. V roce 1972 dochází k založení družstva dorostu a na podzim roku 1974 bylo založeno družstvo žáků. V roce 1974 sbor také oslavil 90. výročí svého vzniku.
V roce 1977 se výzbroj sboru rozšířila o cisternové auto Škoda Trambus o obsahu 5000 l s vodním dělem a pěnotvorným přípravkem. V roce 1980 ustanoveno družstvo žen, které se účastnilo soutěží v letech 1981 - 86.
V letech 1981-1990 byl náš sbor povolán k dvaceti požárům. V průběhu těchto let přibyla do naší výzbroje nová vozidla - AVIA a cisterna Tatra o obsahu 6000 l.
S demokratizačním procesem od listopadu 1989 jsme svědky změn i v organizaci požární ochrany. V r. 1990 je ustanoveno ústřední sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska a následně okresní sdružení. Náš sbor nese název Sbor dobrovolných hasičů. V letech 1991 - 2000 vyjížděl náš sbor k požárům ve 41 případech, nejvíce v r. 1992 (15 krát). Aktivně se účastnil i záchrany osob a majetku při povodni v r. 1997. Výjezd k požáru v Choryni dne 2. 11. 1997 byl poznamenán tragickou událostí. Během výjezdu došlo k náhlému úmrtí řidiče vozidla Tatra - 138 a dlouhodobého velitele sboru i okrsku br. Františka Bartošíka. Při této události došlo i k poškození vozidla, které se však podařilo během 2 měsíců opravit. Významným úspěchem tohoto období bylo, že družstvo mužů vybojovalo v letech 1992-1996
1. místo v okrskové soutěži a reprezentovalo náš sbor i okres Přerov na oblastní soutěži .
V roce 1995 se pro náš sbor podařilo získat 3 ks dýchacích přístrojů které budou používány při záchranných pracích a při požárech. V současné době je oprávněno tyto přístroje používat 8 členů. V roce 1997 byla vysvěcená nová socha sv. Floriána, patrona hasičů, na náměstí.
Po celou dobu historie našeho sboru se naši členové, vedle ochrany a majetku bližních, podíleli i na rozvoji obce a společenském a kulturním dění v obci. Zde je nutno připomenout brigádnickou výpomoc našich členů, každoroční sběr starého železa, pořádání plesů výletů, kácení máje i účast na pobožnostech ( Vzkříšení Páně, Boží Tělo, oslava sv. Floriána ).
V současné době má náš sbor 91 členů, z tpho 7 žen. Práci sboru řídí výbor organizace ve složení: starosta - František Kopřiva, místostarosta - František Dohnal, velitel - Leopold Pavlík, jednatel -Jiří Dohnal. Dalšími členy výboru jsou: Karel Havran, Oldřich Havran, Pavel David, Dobromila Hadašová, Marek Janošek, Stanislav Jambor, Bohumír Jambor. V revizní komisi jsou: Bohuslav Perutka, Petr Blažek, Roman Pospíšil.
Náš sbor patří do okrsku Hustopeče, který dále tvoří sbory: Poruba, Vysoká, Milotice, Špičky, Černotín, Hluzov. Z našeho sboru je ve funkci okrskového velitele Oldřich Havran.
nahoru
Sbor dobrovolných hasičů Vysoká
Hasičský sbor byl na Vysoké založen poměrně pozdě. Obecní výbor se zabýval návrhem založení hasičského sboru poprvé na podzim v roce 1942, na popud okresní hasičské jednotky v Hranicích a zemského úřadu. Starosta Šnajdr se zúčastnil dne 29. 11. 1942 porady velitelů v Lipníku, kde byl instruován o způsobu založení sboru. Dne 7. 12. 1942 svolal starosta obce Bonifác Šnajdr zakládající schůzi sboru dobrovolných hasičů. Přihlásilo se 34 bratří. Na této schůzi byli zvoleni jako vedoucí funkcionáři hasičského sboru tito občané:
Starosta sboru: Vozák Robert č. 14
Místostarosta: Šnajdr Bonifác č. 7
Velitel sboru: Rýpar Josef č. 4
Zástupce velitele: Vrána Jan č. 19
Jednatel sboru: Horák Antonín č. 15
Vzdělavatel: Hájek Viktor, učitel ve výslužbě, t. č. bytem ve Vysoké u Vyčitalů
Trubači: Trefil František, Šnajdárek Karel
Zdravotníci: Bartoněk Josef, Horák Robert, Frydrych Jan, Blažková Zdenka, Kubešová Žofie, kteří se pak zúčastnili kurzu v Hranicích v únoru 1943.
Sbor je registrován od roku 1943. V roce 1943 byly přijaty sestry Blažková Zdeňka, Kubešová Žofie. První vybavení bylo 20 kusů hasičských přileb a 2 žebře. V květnu 1943 byla vybudována vodní nádrž na dolním konci před č. 25. V říjnu 1943 byla uzavřena objednávka na motorovou stříkačku u firmy Stratílek v Českých Budějovicích. Stříkačka PS 8 došla vlakem 10. 2. 1947 na nádraží do Polomu. Pak byla převezena Josefem Rýparem na Vysokou. Zabíhal ji strojmistr Robert Veverka. V červnu 1947 byla zahájena stavba hasičské zbrojnice, stavba byla zadaná architektovi Prášilovi z Polomu. Zakoupeny byly hasičské stejnokroje v ceně 24 000 Kč. Dne 8. června se sbor poprvé zúčastnil okrskového cvičení v Miloticích nad Bečvou. V roce 1948 pokračovala stavba svépomocí. Dokončena byla v roce 1949 a 11. 6. 1949 byla předána veliteli Josefu Rýparovi, aby sloužila svému účelu. V roce 1951 byl zakoupen starší automobil Wanderer, který byl během roku v autodílnách opraven a v dubnu 1952 byl dovezen do sboru. U příležitosti 10 letého trvání sboru bylo založeno družstvo žen . Sbor dobrovolných hasičů se stal důležitou společenskou složkou v obci. Pořádal hasičské výlety, zúčastňoval se soutěží, pořádal plesy a hasiči ve stejnokrojích byli důležitou součástí různých oslav v obci.V roce 1962 bylo opět obnoveno družstvo žen. V roce 1964 bylo založeno poprvé družstvo dorostenců. V roce 1965 byl zakoupen automobil značky ERENA. Dobrá úroveň družstev se projevila i v roce 1966, když úspěšně zasáhli při požáru stodoly u Žemlů v č. 25. V letech 1973 - 1975 se členové sboru podíleli na stavbě kulturního domu v obci, v jeho přízemí byla vybudována garáž pro požární vozidlo. Na stavbě odpracovali hasiči 7 500 brigádnických hodin. Na vybavení kulturního domu věnovali hasiči 6000 Kč. V červnu 1975 zasahovala jednotka pří požáru střechy kravína v obci. V roce 1976 bylo založeno družstvo žáků, které vedl Josef Staněk. Členové sboru se zúčastnili výstavby nové požární nádrže, kde odpracovali celkem 2 200 brigádnických hodin.
V roce 1980 získal sbor od okresní inspekce starší vůz Avii-30. V tomto roce jsme dostali hlavně za dobré výsledky a za práci s mládeží motorovou stříkačku PPS-12. Velkou pozornost věnoval sbor práci s mládeží, o čemž svědčí úspěchy, dosažené v soutěžích v osmdesátých letech našimi dorostenci a žáky.
U příležitosti 40. výročí založení sboru se v roce 1982 konal ve Vysoké I. ročník pohárové soutěže družstev v okrese Přerov. Zúčastnilo se 11 družstev mužů a 5 družstev žen. Rekordní počet členů ( 99 z celkového počtu 240 obyvatel ) měl sbor v r. 1987 V roce 1989 byla provedena generální oprava Avie.
Za padesát let trvání sboru ve Vysoké se vystřídalo několik set občanů vesnice. Sbor byl vždycky významnou složkou života vesnice v oblasti společenské a kulturní, sportovní i brigádnické činnosti. Z několika generací bratrů a sester hasičů je třeba vyzvednout činnost dlouholetého velitele sboru i okrsku bratra Josefa Vozáka, který se činnosti sboru věnoval již od jeho založení, jeho činnost řídil, organizoval a pro hasiče žil.
O nové oživení činnosti sboru se nejvíce zasloužili současný velitel Břetislav Černoch a starosta Jiří Šindler, kteří spolu s dalšími členy vychovali již několik družstev žáků a dorostenců. Nadchli pro hasičskou činnost prakticky veškerou mládež v obci. Činnost a výsledky těchto družstev na úrovni okresu i kraje tvoří slavnou kapitolu vysockého hasičského sboru i vesnice. V roce 1997 se naši členové zúčastnili v hojném počtu záchranných akcí při povodních v Miloticích. Za tuto práci obdrželi z okresního sdružení diplomy a odznaky..
V letošním roce máme 73 členů, z toho 49 mužů, 7 žen a 17 mladých hasičů. Ve vedení sboru se vystřídali za celé období tito občané:
Starostové: Vozák Robert, Rýpar Josef, Blažek František, Bartoněk Ferdinand, Žemla Josef, Šindler Jiří, Menšík Martin
Velitelé: Rýpar Josef, Vozák Josef, Bartoněk Ferdinand, Menšík František, Staněk Josef, Čenoch Břetislav, Kubeša Václav
Jednatelé: Rušar Antonín, Žemla Josef, Staněk Josef, Blažek František, Holub Jan, Vomáčka Václav
Požáry ve Vysoké: V roce 1850 řetězový požár v obci v domovních číslech: 15,16,17,18, 19,
20, 22, 24, 2
Na jaře 1925 požár mlýna u Lobišů č. 10.
V lednu 1933 požár doškové střechy stodoly u Žemlů č. 25
24. června 1975 požár střechy kravín JZD Vysoká.
nahoru
Český svaz včelařů Hustopeče nad Bečvou
Že včelařství na hustopečsku má dávnou tradici, dokazují názvy starých tratí (polí) v katastru obce a to Včelín (Včelínek) - pole kolem Valchy a Podvčelíní (Dohnalův včelín) - pole za železnicí a Valchou směrem k Bečvě.
Písemných památek o včelaření v našem kraji není. Jen ústní podání. Konstantin Martoch z čísla 39, narozený 29. dubna 1870 vyprávěl: "Začal jsem včelařit již jako devatenáctiletý mladík. Navštívil jsem jednoho dne v roce 1889, Václava Stodůlku v čísle 23, starého zkušeného včelaře. Ten právě v pilné práci vyřezával z klátů plásty medu a kladl je do prádlových troků, které byly skoro již plné souší s lesknoucím se medem.. Med se odebíral až na jaře, co včelám po přezimování zbylo a to podřezáváním z klátů, jímž se říkalo též brtě. Med nezkrystalizovaný se vytáčel na dřevěném medometu a med v plástech zkrystalizovaný se rozřezal na drobnější kousky, vložil do hrnců a ty se daly do horké chlebové pece po pečení chleba. Voští se tu zvolna roztavilo, vyplulo na povrch a roztopený med zůstal dole. Medu byly vždy plné hrnce. Jeho cena se rovnala ceně másla a stál jeden kilogram 50 krejcarů. V Hustopečích bylo tenkrát již několik včelařů a jistě přes sto včelstev. V roce 1881 včelařil na faře děkan František Vaculík, zmíněný již Václav Stodůlka - číslo 23, Václav Klumper - číslo 22, Robert Váhala - rolník, Valentin Volek, ředitel velkostatku, Františka Šnejdrlová - učitelka, která měla 18 včelstev, Robert Ván z Valchy - číslo 117, Karel Zámrský pod Doubravou.
Velkým včelařem byl ředitel velkostatku Valentin Volek, narozený roku 1842. Jeho dcera o něm vyprávěla: " Tatínek měl včely velmi rád a dobře se o ně staral. Včelařil až do své smrti ve starých špalcích - klátech - a měl jich na zahradě u našeho domku pěknou řádku. Míval kolem třiceti čeledí. Po příznivém jaru podřezával z jara med a bývaly ho plné troky, jichž se používalo na paření prasete při zimní zabijačce. Vybraný med i s voštím se pak rozpouštěl na mírném ohni a cedil do hrnců přes hliněné ceďátko. Prázdné voštiny kupoval žid Husrle z Valašského Meziříčí.. Že se staral vydatně o včelí pastvu svědčí okolnost, že vysazoval hojnost medonosných stromů, hlavně lípy, k čemuž jako ředitel lesního velkostatku měl dosti příležitostí. Překrásná lípová alej k nádraží a stejně taková k Valše jsou jeho dílem. Když tatínek v r. 1916 ve věku 74 let zemřel, zdědila jsem po něm včely já".
Rovněž v Miloticích se v dávných dobách včelařilo, svědčí o tom název lesa mezi Miloticemi a Špičkami, který se odedávna nazývá Včelín. Staří pamětníci vypravují, že tam kdysi býval jabloňový sad, ve kterém měl fojt Jambor kláty se včelami. Další stanoviště klátů bylo za Miloticemi v dolince u potoka (mezi Miloticemi a kopcem Bušlínem).
Na přelomu 20. Století včelařili v Miloticích: František Holeňa, kovářský mistr, František Bartoněk č. 5, Bartoněk mlynář, rolník Kalich, Sojka č.2, Stodůlka č. 34, Josef a Václav Volek č. 36, František Stáhala, Arnošt Dadák, Karel Kalusek.
Největším včelařem býval kovář Holeňa, který měl 25 včelstev. Med se používal jako lék a to nejen pro lidi, ale i pro dobytek, když ku příkladu měla jalovice zapálené vemeno, dával se medový obklad apod. Na podzim se včely nekrmily, to se jim ponechaly vlastní zásoby."
V létech dvacátých až třicátých se začaly zavádět Budečáky, zkušebně též Amerikány, Čejkováky, Škvařilovy slamáky, včelař Stodůlka zkoušel také Zuklíny a Arnošt Dadák Němečkovy zasouváky. Vedle Arnošta a Zdeňka Dadáka včelařili: Jan Hauzner, Rudolf Gráf, Karel Neruda, Jindřich Stáhala, Josef Volek, Jan Šišma, Bedřich Holeňa, Karel Kalusek, Ludvík Rušar, Jan Klézl, Richard Bartoněk.
Částečný vliv na modernizaci úlů a na včelaření v naší oblasti vůbec, mělo bývalé "Družstvo Hospodář" v Miloticích nad Bečvou, jehož zakladatelem byl Arnošt Dadák, řídící učitel v Miloticích nad Bečvou. Toto družstvo vyrábělo úly a veškeré včelařské potřeby, dodávalo medonosné okrasné stromy a keře. Ve svém nakladatelství vydalo také několik včelařských knih: v roce 1913 knihu Václava Jakše Včelař začátečník, v r. 1922 Včelařský ceník, v roce 1929 knihu Eduarda Hrubeše Průvodce včelaře začátečníka, v roce 1940 knihu autorů Savvin, Baťha, Škvařil, Svoboda O včelách a včelaření a v roce 1947 vyšlo II. rozšířené vydání této knihy.
V časopise Milotický hospodář a časopise praktický rádce byly zavedeny pravidelné včelařské hlídky, pro které byli získáni velmi dobří a odborně fundovaní přispivatelé. Hlídku dlouhou dobu vedl Eduard Hrubeš (dědeček známého televizního baviče).
Časopis Milotický hospodář vycházel od roku 1889 do roku 1951 a stal se tak nejstarším zemědělským časopisem na Moravě, který obsahoval mnoho článků ze včelařství.
Na Vysoké se včelařilo od nepaměti, a to v klátech, Kláty zvané brtě - byly z mohutných topolů. Včelstva byla umístěna na tratích: "Na Stráži", "Na Jelném", Na Blatině"
Na Vysoké včelařila řada občanů jako Florián Vozák, Josef Navrátil č. 22, Rajmund Plešek č. 31, František Novosad č. 31 na fojtsví Florián, Tomáš a jan Dobšovi. Jisté je, že na Vysoké má včelařství pradávné kořeny.
Z Poruby Robert Frydrych z č. 27 vzpomíná: "Můj otec Václav Frydrych i před ním můj dědeček včelařili. Měli hodně včelstev v klátech.
Velmi dobrým včelařem byl František Pavlík č. 1. Míval 20 - 30 čeledí a včelařil v klátech. Byl znám jako veselý hudebník a dobrý včelař. Zahrada, kde František Pavlík včelařil, se dosud jmenuje "Včelín".
Dále se včelařilo u Váňů č. 9, u Biskupů, u Šnajdárků. Velmi intenzivně včelařil František Kreml v Porubském lese (na samotě). Včelařil v klátech i slaměných úlech. Porubský les byl v té době jedlový a všude bylo hojně včelí pastvy.
Hranické (dříve Kozí) Loučky byly před druhou světovou válkou převážně německé. Z Čechů tu včelařili dva a to staříček Hons a Pavlín. Pavlín včelařil až do své smrti v klátech, Hons pak už v rozběrném díle.
Včelaři, na které v historické části vzpomínáme, nebyli, pokud se podařilo zjistit, až do vzniku včelařského spolku v Hustopečích nad Bečvou organizováni.
Do obvodu spolku patřili tehdy obce Hustopeče nad Bečvou, Milotice nad Bečvou, Poruba a Vysoká. Dle stručných zápisů se dovídáme, že spolek hned v prvních letech zveleboval včelí pastvu. Podporoval výsadbu keřů a stromů v parku na náměstí v Hustopečích, výsadbu akátů na Břehách a v Miloticích za tratí. V roce 1935 bylo na zvelebení včelí pastvy věnováno 1.250,- Kč a členové výboru byli určeni pro spolupráci s Okrašlovacím spolkem v Hustopečích. V roce 1937 byl uspořádán první kurs medového pečiva.
Od roku 1935 byl předsedou spolku Rudolf Zemánek z Hustopeč, místopředsedou Josef Stodůlka z Milotic, pokladníkem Josef Sládek z Hustopeč, jednatelem Ferdinand Hájek z Hustopeč a zapisovatelem František Masařík z Hustopeč.
V tomto období se včelařilo většinou v Moravských stojanech. Někteří včelaři měli ještě kláty, i když s rozběrným dílem. Na samotě u Kremlů a na Vysoké u Šnajdárků se kláty udržely až do roku 1960. Největšího rozšíření po roce 1940 doznaly úly Budečské a pak úly vyráběné zdejším včelařem Rudolfem Zemánkem. Počty včelstev v třicátých letech je možno pouze odhadnout podle stavu zachyceného v roce 1940. V tomto roce bylo v Hustopečích 161 včelstev, v Miloticích 147 včelstev, na Vysoké 84 včelstev a v Porubě 19 včelstev, celkem 411 včelstev. V roce 1941 po silné zimě bylo ale vyzimováno pouze 307 včelstev u 39 včelařů.
V roce 1941 došlo k větší změně ve výboru spolku. Předsedou se stal Josef Blažek z Hustopeč, místopředsedou Josef Stodůlka z Milotic, jednatelem František Masařík z Hustopeč, pokladníkem Josef Sládek z Hustopeč. Do výboru byli dále zvoleni: Karel Neruda, Jindřich Stáhala a Josef Volek z Milotic, František Šnajdárek a František Horák z Vysoké, Ferdinand Hájek z Hustopeč. V tomto roce byli také poprvé voleni důvěrníci obcí, za Hustopeče Rudolf Velart, za Porubu Antonín Váňa, za Vysokou Antonín Veverka a z Milotic Josef Volek.
Období okupace zasáhlo vážně zdejší včelaře i včelařský spolek. Řada včelařů a funkcionářů - Rudolf Gráf, Zdeněk Dadák, Karel Neruda, Josef a Václav Volek, František Novák a Jan Hauzner - byla za odbojovou činnost uvězněna. František Novák se už z koncentračního tábora nevrátil a Josef Volek, který se vrátil se silně podlomeným zdravím, brzy umřel. Činnost spolku za okupace byla utlumena. Až v roce 1946 dochází k obnovení a doplnění výboru spolku. Je zvolen nový místopředseda Jan Hauzner z Milotic a osm členů výboru.
V roce 1948 přistoupily za členy spolku obce Kozí Loučky (dnes Hranické Loučky) a Heřmanice. V roce 1994 pak obec Špičky.
Po osvobození se život organizace dále rozvíjel. Kolik práce se za touto jednou větou skrývá. Především pod vedením předsedů pana Rudolfa Zemánka a od r. 1967 nezapomenutelného přítele ing. Karla Volka. Kolik vzdělávacích zájezdů po celé republice, kolik kurzů a odborných přednášek, besed u kamen, besed na včelínech, výstav a dalších akcí, které jsou zdokumentovány podrobněji ve spolkové kronice založené v roce 1957, jež zachycuje činnost a včelaření v našem kraji.
Nelze nevzpomenout jmen dalších obětavých členů, Františka Masaříka, Rudolfa Grafa, kronikáře Jana Klézla, Františka Trefila, Antonína Frydrycha, Oldřicha a Sylvie Pivodových, Jana Hauznera a dalších obětavců, kteří již dnes nejsou mezi námi. Samozřejmě, že život jde dál. Opět jsou tu obětaví lidé, členové našeho výboru, důvěrníci v obcích i řadoví členové, kteří bez nároku na jakoukoliv odměnu spolupracují a snaží se udělat vše pro to, aby odkaz našich předchůdců zůstal zachován i pro další generace. Je třeba říci, že v dnešní době by u nás včela neměla žádnou šanci na přežití. Zavlečené nemoci, jako Akarinoza, Mor včelího plodu, Varroáza vyžadují stálou ostražitost a bez důsledných veterinárních opatření a organizovaného léčení by nedaly včelám žít. Včely létají daleko a jediné zanedbané ohnisko nákazy by znamenaly pro celou oblast pohromu. Vždyť význam chovu včel nespočívá pouze v získávání včelích produktů. Hlavní a nezastupitelné místo má včela v přírodě. Jako opylovač kulturních i planě rostoucích rostlin. Jen ona je výlučným nebo převážným opylovačem mnoha rostlinných druhů, jen ona při svém výletu za sladkým nektarem navštěvuje pouze květy jednoho rostlinného druhu, tak jako to příroda pro kvalitní oplodnění v rostlinné říši potřebuje. Kdyby z našich zahrad vymizely včely, současně s nimi by zanikly postupně i desítky druhů rostlin, které jsou na jejich opylení závislé. Řetězovitě by vymizely z přírody i živočišné druhy, které se živí v zimě plody těchto rostlin, a které v létě, jako by za odměnu poskytují přirozenou ochranu před různými škůdci a parazity těchto rostlin. A právě tato služba přírodě tvoří podstatu významu činnosti včelařské organizace a chovu včel. Je to činnost, která se nedá nijak změnit, nedá se finančně ohodnotit a vyčíslit, je to práce, kterou včelaři se svými včelkami věnují všem. Je to služba napomáhající k udržení rovnováhy v přírodě.
Naši předkové nezištně předávali své zkušenosti nám. To nás zavazuje, abychom na této cestě pokračovali a vytvářeli podmínky nástupcům. Aby bzukot včel v naší přírodě neutichal, o to se v současné době starají tito členové výboru a důvěrníci: Vrána Josef, Rušar Aleš, Zubek Bohumil, Zubková Marie, Škoda Jan a Pomkla Zdeněk z Hustopeč, Horák Zdeněk a Klézl Lubomír z Milotic, Frydrych Robert a Majkus Karel z Poruby, Horák František a Horák Aleš z Vysoké, Frydrych Vojtěch z Heřmanic, Jančík Josef z Dubu, Boháč Pavel ze Špiček, Ing. Bublová Jarmila z Hranických Louček a celkem 52 včelařů obhospodařujících 627 včelstev.
nahoru
Český červený kříž - místní organizace Hustopeče nad Bečvou
V obci Hustopeče nad Bečvou byla v r. 1960 založena organizace ČSČK s 50 členy. Funkci předsedy organizace vykonávala paní Ludmila Hajdová, funkci pokladníka vykonávala paní Dana Třískalová, později funkci pokladníka vykonávala paní Zdenka Jamborová a pak paní Zdenka Vozáková. Předsedkyně organizace se střídaly podle toho, která byla zdravotní sestrou u obvodního lékaře Dr. Josefa Dietla. Místní skupina vykonávala i osvětovou činnost. Pořádala zdravotní přednášky prostřednictvím odborných lékařů, navštěvovala starší nemocné občany. Pořádala schůze, kterých se zúčastnil instruktor O. V. ČSČK MUDr. Vysloužil a MUDr. Vysloužilová. Svou činnost organizace financovala částečně z podílu členských příspěvků a výtěžku z brigád členů při sběru papíru a textilu, V roce 1986 organizace ukončila činnost. Je škoda, že již nepracuje.
Symbol červeného kříže je bílý neposkvrněný základ a na něm kříž. Symbol křesťanské lásky, pomoci bližnímu. Tento symbol patří celému světu. Každý člověk, který v sobě najde odhodlání věnovat svou krev, dává ostatním příklad vysoce mravního jednání. Tato organizace znamená přátelství. Je to přátelství obětavých charakterních lidí, kteří jsou na svém místě připraveni pomáhat druhým, kteří nečekají na odměnu a stačí jim pouhé děkuji. Je to organizace, která má v tomto státě nejvíce členů, má i uznání občanů této země.
V dnešním podnikatelském světě už nestačí pouze drobná pomoc dobrovolných pracovníků, ale stále více bude potřeba humanitární pomoci starým, nemocným a postiženým. Vždyť do této situace se může dostat každý z nás, tedy i ty skupiny lidí, které mají dnes dostatek, ne-li blahobyt. Proto nezapomínejte i na své stáří a snažte se pomáhat.
nahoru
Český zahrádkářský svaz - ZO Hustopeče nad Bečvou
Spolek zahrádkářů Hustopeče n./B.-Poruba-Vysoká-Milotice byl založen v roce 1958, kdy jsme začínali úplně z ničeho, jenom s touhou uplatnit něco nového v našich zahradách. Proto byly od počátku hlavní náplní naši činnosti odborné přednášky. Dále výbor projednal zakoupení frézy na obdělávání zahrad. Ovšem nebylo peněz, tak jsme se rozhodli uspořádat taneční zábavu pod názvem "Velké vinobraní". Toto se za velké účasti uskutečnilo. Něco na frézu již bylo, zbytek jsme si půjčili od pana Staňka z Vysoké. Fréza stála 12.000,--Kčs i s nářaďovým příslušenstvím. Jako řidič se přihlásil pan Jindřich Chalupa a jako závozník pan Josef Šindler.
Členů přibývalo stále více z Hustopeč n. B., Milotic, Poruby a z Vysoké. Pan Halašta nám uvolnil průjezd do stodoly v Brance. Tak jsme z toho udělali svépomocí garáž. Postupně jsme se dohodli, že každé dva roky budeme pořádat výstavu ovoce a zeleniny, včetně květin, obzvláště chryzantém. Výstavy jsme dělali ve velkém rozsahu, byly tak krásné, že byly srovnatelné s výstavami okresního formátu. Každý rok jsme pořádali odborné zájezdy do výzkumných zahrad. Vždy po Novém roce jsme připravili zahrádkářský ples s bohatou tombolou a krásnou výzdobou sálu.
Na každé členské nebo výborové schůzi bylo hlavním bodem, jak postavit vlastní budovu zahrádkářů, kde by se dalo moštovat ovoce, smažit povidla a sušit veškeré ovoce. Přípravy trvaly několik let, byla provedena řada exkurzí a prohlídek s rozvažováním, co by se nám hodilo. Nakonec nám obec dala k dispozici starou hasičskou zbrojnici, která stála v Brance a byla určena ke zbourání. Toto místo nám velmi vyhovovalo a s radostí jsme ho proto přijali. Netrvalo dlouho a byla svolána velká brigáda, na které se sešlo mnoho členů zahrádkářského spolku, ale i nečlenů. Do večera byla hasičárna zbořena a odklizena. Z nabouraného materiálu jsme postavili velkou kůlnu na materiál a nářadí.
Místo pro stavbu moštárny jsme tedy již měli, teď zbývalo jenom rozhodnout, jakou budovu postavit. Proto jsme se rozhodli, že zajedeme do Napajedel, kde si zahrádkáři takzvanou moštárnu již postavili. Přítel Váhala starší nás tam vezl svým osobním vozem. Jel s námi stavitel Václav Šnejdrla z Černotína, dále Jan Škoda a Janošek starší. V Napajedlích nás srdečně přivítali, vše jsme si prohlédli, pan Šnejdrla si udělal pár nákresů, pak nás přátelé pohostili vínem a vrátili jsme se domů s myšlenkou, že budeme stavět.
Nejprve udělal pan stavitel Šnejdrla plány, jak bude budova asi vypadat. Podle těchto prvních plánů měla být stavba přízemní budovou, kde by byla menší místnost na sušení ovoce. Dále zde měla být velká místnost, kde by se ovoce šrotovalo a moštovalo a kde by se také smažila povidla. Pak zde byla malá místnost na nádobí, záchod a hlavní vchod. Plán byl výborem zahrádkářů schválen a národním výborem byla stavba povolena. Stavební dozor nad stavbou byl svěřen hospodáři Josefu Šmerdovi staršímu s přítelem Františkem Masaříkem. Pan stavitel Šnejdrla vytyčil půdorys stavby a poté se začaly kopat základy.
Co to bylo radosti, když se nás na brigádu sešlo kolem třiceti. Bylo ujednáno, že každý člen odpracuje zdarma 50 hodin. Cement nám levně dodala cementárna v Hranicích, štěrk byl doma v Hustopečích, tvárnice nám zajistila obec. Okna, dveře a vrata dělala firma Hasilík Opatovice. Stavba rostla jako z vody, každý, kdo něco uměl, pomohl zdarma. Pan Janošek jako kamnář a obkládač postavil šamotovou pec na 12 koláčů, dále postavil dva kotly na smažení trnek, obložil stěny a položil dlažbu. Ale když se měla začít dělat střecha, přiběhl přítel Robert Váhala starší a řekl: "Chlapi, co kdybychom to postavili na patro a udělali si nahoře malý sál na přednášky a na promítání?"
Po dohodě výboru bylo rozhodnuto, že budeme stavět dál nahoru, kde bude malá místnost na schůze výboru, malý sál, menší kuchyňka a záchod. Schodiště nahoru do prvního patra jsme přistavěli vedle budovy, pozemek nám prodal pan Pešek. Znovu bylo třeba mnoho materiálu, ale za pomoci národního výboru se vše podařilo zvládnout. Za velkého nadšení a s pomocí Boží byla stavba moštárny dokončena a v létě roku 1974 slavnostně otevřena.
Vlastní slavnostní otevření moštárny se konalo v neděli dopoledne, odpoledne pak v zámeckém parku proběhla zahradní veselice s programem. Udělovala se čestná uznání pracovníkům a zasloužilým členům zahrádkářského spolku. Pak přišla na řadu veselá Americká holírna, dále fotbalový zápas na kůlech neboli chůdách. Následovala překážková jízda na jízdních kolech a jiné veselé taškařice. Součástí akce byla také tombola. Bylo to prima, lidé odcházeli nadšeni.
Skončila se jedna akce a již se přemýšlelo o další. Od SD Jednota Hranice nám byl nabídnut výkup ovoce, k čemuž nám chyběly vhodné prostory, a tak jsme se rozhodli přistavět k našemu zahrádkářskému domu bufetárnu, výkupnu ovoce a výkupnu medu. Požádali jsme proto pana Peška, aby nám prodal část pozemku na tuto stavbu a ten nám vyhověl. Tenkrát byl zahrádkářským hospodářem Kazimír Janošek starší. Stavba byla povolena, MNV dodal potřebný materiál, ale práce byly opět zdarma. Začali jsme stavět v roce 1978 a za nadšené pomoci brigádníku stavbu ve stejném roce ukončili. Bufetárnu obložil obkladač pan Janošek, dále zde postavil novou pec na pecáky a 2 kotle na smažení. Elektrický pohon při smažení provedli Jan Frydrych a Láďa Juráň. Byla radost vykupovat ovoce v nových prostorách. Vykupoval se černý rybíz, červený rybíz, trhaná jablka a hrušky i padané ovoce. Prostě sloužili jsme potřebám občanů obce. Bufetárna byla v provozu stále, pekly se hustopečské pecáky a cukroví na různé slavnosti. Vedení pečení se ujaly paní Marie Gregorková, paní Hanka Jamborová, paní Marie Dorčáková, paní Jarka Pospíšilová a paní Věra Orsáková. Dále zde působila pomocná děvčata, která se střídala u pečení. Pecáky sázel do pece pan Janošek starší, po něm pak sázení do pece převzal pan Oldřich Vrána. Lidé byli spokojeni, všem napečené věci chutnaly.
Oddech stavební horečky však netrval dlouho. Na schůzi výboru jednou padly připomínky, že je potřeba přistavit k budově zahrádkářů ještě místnost, která bude sloužit jako skladiště. Všichni členové výboru byli pro, jelikož nebylo kde uskladnit zahrádkářské nářadí jako postřikovače, dále dřevo na pečení pecáků, různé dekorační věci, vázy na květiny při výstavách, no prostě vše potřebné. Rozhodnuto. V té době byl hospodářem přítel Oldřich Vrána. Bylo třeba znovu odkoupit od pana Peška kousek pozemku, což se nám podařilo. Přítel Vrána zajistil pořebný materiál a za pomoci brigádníků se tato akce podařila. Dodnes sklad velice slouží zahrádkářům.
Nechť i nadále vzkvétá spolek zahrádkářů z Hustopeč nad Bečvou!!!
nahoru
Český rybářský svaz - místní organizace Hustopeče nad Bečvou
Tradice lovu ryb na hustopečsku a okolí je velmi stará, že ani nelze blíže udat, kdy vznikla. Bohatě zarybněná řeka Bečva a okolí s nesčetnými tůněmi a rybníky, jimiž byly Hustopeče v dávných dobách obklopeny, dávaly od nepaměti pro lov ryb ty nejlepší předpoklady.
Ve středověku bylo rybářské právo výhradně privilegiem šlechty. Feudální pán neměl však na bohatství řeky Bečvy nějaký velký zájem, protože měl dostatek rybníků a těžko z nich ryby odprodával. A tak řeku nikdo nehlídal a bez ohledu na nějaké právo rybolovu lovil ryby kdo chtěl, i když jsou doklady o krutých trestech za vodní pych: utětí ruky a dokonce i trest smrti. Později náleželo právo rybolovu obci. Ta je pronajímala jednotlivcům a nakonec rybářským družstvům. Tak v nejstarších zachovaných pokladních knihách obce Hustopeče, uložených v okresním archivu, se dočteme, že v roku 1851 byla pronajata Bečva Ignáci Gellnerovi č. 116 za 4 zlaté a 9 krejcarů, roku 1860 byla propachtována na tři roky Antonu Klumplerovi za roční 4 zlaté a 55 krejcarů, roku 1862 na tři roky Janu Třískalovi, ševci, za 4 zlaté a 80 krejcarů, roku 1877 až do roku 1880 Františku Svobodovi č. 85 za 7 zlatých a 50 krejcarů, roku 1881 na dva roky Františku Kaluskovi za 5 zlatých a 20 krejcarů , na léta 1882 až 1885 Josefu Fridrichovi za 5 zlatých a 10 krejcarů a na léta 1886 až 1891 opět Josefu Fridrichovi za 8 zlatých, později zvýšeno na 14 zlatých, roku 1892 bylo pronajato lovení ryb v obecních vodách Václavu Stodůlkovi za 16 zlatých a 60 krejcarů, roku 1896 a další léta Antonínu Frydrychovi za 22 zlatých a 10 krejcarů, roku 1900 Antonínu Frydrychovi - již pro rybářské družstvo - za 12 zlatých, v roku 1904 až 1910 družstvu rybolovu za ročních 10 korun, 1924 až 1935 rybářskému družstvu za 36 Kč 10 haléřů, 1936 až 1938 rybářskému družstvu za 54 Kč. V Miloticích měl Bečvu pronajatu od roku 1874 do roku 1892 Josef Heger č. 13 za 8 zlatých 20 krejcarů, později za 13 zlatých 70 krejcarů a 22 zlatých, od roku 1892 do roku 1898 Arnošt Dadák za 11 zlatých.
Je samozřejmé, že nájemce rybolovu nelovil ryby v Bečvě a tůních (lužech) sám, ale se svými sousedy, přáteli rybáři. K těm nejstarším podle pamětníků v Hustopečích patřili: Klumpler (kostelník), Stodůlka (kostelník), Frydrych (Šebíř), Frydrych (od kříža), Trlifaj z Podkrchoví, Jaroněk, Marolík, Jan Volek, Váhal, Karel Jambor, Pivoda, Žemla a mnozí jiní. V Miloticích: Jokl, Vinklárek, Fabíci, Štafa, Třískala, Trlifaj aj.
V roce 1900 se rybáři v Hustopečích na d Bečvou rozhodli založit rybářský spolek - rybářské družstvo. O jeho založení a prvních létech života se bohužel nedochovaly žádné písemné doklady. Podle pamětníků je jen známo, že prvním předsedou byl Antonín Frydrych (od kříža - z městečka), hospodářem Karel Vacula - posel, dalšími členy pak: Josef Idruch, Julius Jambor (pohrabáč), Jambor (fišmajstr - rybčák), Jan Klátil, Karel Marolík, Pivoda (kmocháček), Isidor Stošenovský, Jan Španihel, Šindler, Alois Vozák, Tomáš Vozák, František Zemánek, Karel Zemánek, Jan Žemla a několik dalších.
Jedním z mála písemných dokladů o životě rybářského spolku v Hustopečích na počátku dvacátého století tedy je obecní pokladní kniha, v níž je každoročně uveden příjem za lovení ryb v obecních vodách. A. V. Musiol v publikaci Soudní okres hranický (1936) uvádí, že okresní rybářský spolek byl založen roku 1901. Dr. Bartovský v Hranické okrese (1909) dokládá, že v této době byly na okrese rybářské spolky dva: v Hranicích a v Hustopečích. Zápis o schůzi obecního zastupitelstva městyse Hustopeče ze dne 7. 8. 1912 říká: "Vyhověno žádosti pana Antonína Frydrycha za " Místní kroužek družstva rybářského" o ponechání rybolovu pro další období - 10 let". Jiných písemných dokladů není.
Zápisy o schůzích rybářského spolku v Hustopečích n. B. jsou uvedeny od roku 1920. Ne úplně a ne všechny se také dochovaly. Většinou jde o "Valné hromady" (výroční schůze), přesto nám však mnoho napoví o činnosti a životě našich rybářů. Nahlédněme letmo do těchto zápisů.
Tak 29. 5. 1920 byl zvolen na "Valné hromadě" předsedou Karel Vacula. Spolek měl 21 členů, členský příspěvek činil 5,-Kč. Chytání na udičky bylo povoleno členům jen v hlavním toku, v lužech (tůních) mimo tok bylo zakázáno. Chytalo se jen společně (rybolov se prováděl do saků, sítí a čeřenů) a to za přítomnosti nejméně 8 členů. Všichni ostatní museli být uvědoměni. Každý člen musel mít od místního spolku legitimaci. V roce 1922 bylo usneseno, aby každý člen dal na násadu 50,- Kč a lovit se mohlo jen při účasti nejméně 15 členů. Na "Valné hromadě" dne 27. 1. 1924 pronesl Karel Marolík poučnou řeč o zakládání a šlechtění rybníků a o založení rybníků v Hustopečích nad Bečvou.
V roce 1925 byl novým předsedou spolku zvolen pan Jan Žemla a bylo zrušeno usnesení o počtu členů na lovu. Bylo však zdůrazněno: "aby členové navzájem na sebe pro tu jednu nebo dvě rybky nevražili".
Při volbách v roce 1932 byl dalším předsedou zvolen František Jambor č. 4 a v témže roce pronajalo rybářské družstvo od správy velkostatku rybníček Altéř na dobu 6 roků za 150,- ročně. Do tůní byli nasazeni zvláště líni. O rok později byli do "luží" Gregorkovy, U pňa a Marolíkovy nasazeni candáti, líni a pstruzi.
"Valná hromada" v roce 1935 zvolila opět nového předsedu pana Antonína Vrtlíka, družstvo mělo 22 členů a členský poplatek byl 10 Kč na jeden rok. A v následujícím roce bylo rozhodnuto, že jednotlivci již nesmějí za žádných okolností chytat ryby do sítě. Překročení zákazu bylo trestáno vyloučením ze spolku. Udičkáři mohli chytat bez omezení. Ze zápisu lze vyčíst, že mezi udičkáře v tu dobu patřili: Josef Velart, Jakub Trlifaj, Karel Jambor č. 164, Karel Marolík, Jan Klátil, Miroslav Skoumal, Karel Jambor č. 162, Josef Vacula, Jan Žemla a Josef Zápařka.
Německá okupace činnost spolku ochromila a poslední společné lovy byly uskutečněny v roce 1941. Řada členů byla gestapem zatčena a budiž ke chvále, že z finančních prostředků rybářů byly tajně podporovány rodiny těch, kteří byli v době nesvobody vězněni v koncentračních táborech.
Rok 1945 zastihl naše členy připraveny na novou cestu. Dne 15. 7. 1945 byli na mimořádné schůzi do rybářského okrsku zvoleni: předsedou Jaroslav Růžička (Milotice), místopředsedou Jan Hausner (Milotice), Albert Hrab (Špičky), František Janiš (Kamenec), Karel Šrámek (Skalička) a Jan Šnejdrla (Černotín). Hranice revíru okrsku byla stanovena od vtoku Jasénky do Bečvy po jez mlýna v Černotíně. A tento rozsah revíru je platný až do dnešních dnů.
V roce 1946 bylo v okrsku vysazeno 30 tisíc kusů pstruží násady a 150 kg línů, cena povolenky byla stanovena 100,- Kč. Byli ustanoveni hajní: Miroslav Skoumal, Bohumil Štafa, František Janiš a František Vašina.
Jak běžela léta, přicházeli další zapálení funkcionáři rybářské organizace, jako například Boleslav Kobert, Alfons Pospíšil, Jindřich Pospíšil, Milan Mužík, Miroslav Kalusek, Jaroslav Vinklárek, Jiří Hajda, Jaroslav David a mnozí další. Předsedy organizace, která existovala pod různými názvy, byli postupně: Jan Hausner, Josef Indruch, Heřman Zemánek, Bohumil Štafa, Svatopluk Hvran, Vlastimil Těšický.
Dnes již můžeme jen konstatovat, že v poválečném období se necitelně změnily podmínky pro život ryb a všech vodních živočichů. Z většiny potoků se postupně staly mrtvé stoky, tůně Na Kačeně vytrávily kyanidové vody z galvanizovny závodu Elektro-Praga Milotice, rekultivacím Na Záčerní padly za oběť krásné tůně pramenících vod, do nichž byly nahrnuty kořeny, odpady a pneumatiky. Kamenecké tůně vytrávily silážní šťávy z JZD Skalička.
Nejtragičtější otravy probíhaly na řece Bečvě z průmyslových závodů ve Valašském Meziříčí a v Rožnově v padesátých letech. Srdce krvácí při vzpomínce na hladinu řeky pokrytou bílými břichy mrtvých ryb. Od znečištění byly na hustopečsku ušetřeny pouze tůně. V šedesátých letech začínají nové dějiny rybářské organizace. Od roku 1961 zahajuje těžbu štěrku v našem povodí n.p. Štěrkopískovny Olomouc. Nejdříve pouze v korytě řeky a od roku 1962 i na pozemcích katastrů obcí Hustopeče a Milotice. Takto vznikají nové vodní plochy, které začíná MO obhospodařovat.
Dne 9. 5. 1965 zahajuje MO lov ryb na štěrkopískovišti - lokalitě I - prvními veřejnými závody v lovu ryb udicí. O závody je velký zájem, především členů okolních organizací. Od tohoto závodu vzniká nová tradice - nová letní sezóna je zahajována rybářskými závody, které se stávají populární i mezi ostatní veřejností. Od tohoto roku je také revír rozdělen v souladu s dekretem ministerstva zemědělství: Revír Bečva 5 je tvořen hlavním tokem řeky Bečvy a tůněmi Na Kačeně, Na Záčerní a Kamenecká, revír Bečva 5 A je tvořen nově vzniklými jezery a tůněmi Modřín, Žumpa I a II a Marolíkova, které se později stávají chovnými. V roce 1967 si organizace zakupuje vlastní dopravní prostředek - frézu PF-62 a také staví dřevěnou boudu u lokality č. I.
V roce 1969 kupuje MO nemovitost - bývalý mlýn v Hustopečích n. B., na které provádí rozsáhlé stavební úpravy a ke které patří také rabníček Altéř. Současně s nemovitostí jsou zakoupeny i zemědělské pozemky, které jsou brzy směměny s pozemky v užívání JZD a v následujícím roce je vybudován rybník Dolní. Postupem těžby štěrkopísků vznikají lokality s označením II, III, IV a V, na kterých je postupně od roku 1973 zahajován rybolov. V horní části katastrálního území Hustopeče nad Bečvou pak vznikají další vodní plochy, které dostávají název Bahňák I, II a III. Celková rozloha revíru Bečva 5 A se rozrostla na 64 hektarů.
Od 1. 1. 1975 končí samostatnost MO a rybáři jsou nedobrovolně převedení do systému krajského hospodaření a rybaření v rámci Severomoravského kraje. S dalším rozšiřováním revírů vyvstává požadavek i na zvyšování výroby násad, a proto se od roku 1978 převádí vodní plochy Bahňák I a II do rybochovných zařízení - buduje se nové napouštěcí zařízení z potoka Jasénka. Tímto opatřením MO zajišťuje větší část násady kapra z vlastních rybníků.
V roce 1985 se těžba štěrkopísků stěhuje do nových lokalit v k.ú. Hustopeče n. B. pod nádraží ČSD. Tůně Modřín a Žumpa, které se zde nacházejí, tím zanikají. MO je nucena hledat další možnosti zvyšování produkce násad a po jednáních s tehdejším MNV se nabízí nová možnost. Na Loučském potoku je plánována výstavba protipovodňové nádrže nad obcí, která by měla zároveň zlepšit i průtočnost v potoku v letních měsících. Vzniká dohoda, na základě které MNV investičně zajišťuje výstavbu nádrže a rybáři se na výstavbě podílejí brigádnickou prací. Retenční nádrž je napuštěna v roce 1985.
Změna politické situace v roce 1989 se promítla i do stanov Českého rybářského svazu. Nové možnosti využívá i místní organizace rybářů a po delším jednání s Výborem územního svazu v Ostravě se od 1. 1. 1992 stává samostatně hospodařící. Od tohoto data na revíru Bečva 5 A platí pouze povolenky, vydané MO ČRS Hustopeče n. B. Revír Bečva 5 zůstává v územním hospodaření. Nová situace přináší spoustu nových starostí a nových problémů, které však stávající funkcionáři zvládají ke spokojenosti všech poctivých členů. Vzniká nová prospěšná spolupráce s panem Slavojem Haškou, dříve vedoucím místního závodu bývalého státního podniku Rybářství Přerov, nyní soukromým podnikatelem, který produkuje ryby na vodních plochách pronajatých od Rybářství Přerov. Nastal také nelítostný boj proti zdrojům znečištění vod a nutno dodat, že mnohdy to bylo na úkor osobních konfliktů funkcionářů MO, neboť tyto snahy se setkávaly s nepochopením mnohých osob.
Že život vždy přináší i těžkosti potvrdila léta 1996 a 1997, kdy na řece Bečvě došlo k velkým povodním, zvláště pak ta v červenci 1997 byla v rozsahu, jaký ani pamětníci nepamatují.
Vody protrhly ochranné hráze, jezera byla zanesena vším možným a většina rybí obsádky byla odplavena. I v těchto těžkých chvílích se projevila organizační schopnost bývalého hospodáře Miroslava Kaluska, který dokázal zaktivizovat sponzory i členy MO k tomu, že neuvěřitelné se stalo skutkem. Hráze v krátké době byly obnoveny a jezera opět přitažlivě slouží sportovnímu rybaření i rekreačnímu vyžití širokou veřejností. Pozornost MO je věnována i řece Bečvě, kde se postupně životní podmínky pro ryby mění k lepšímu a každoročně jsou věnovány značné finanční prostředky Územního Českého rybářského svazu pro její zarybnění.
V současnosti však vyvstalo nové vážné ohrožení. Hejno kormoránů, které v našem revíru našlo zimoviště a pravidelně se sem vrací, se naučilo likvidovat snahy rybářů po vrácení bohatšího života do řeky. Je pravděpodobné, že natrvalo odletí, až když zde nenaleznou potravu.
Je však dosti důvodů, abychom se na budoucnost MO ČRS v Hustopečích n. B. dívali s optimismem. Mnoho se vykonalo, mnoho práce ještě čeká všech 460 členů dospělých i mládeže. Vždyť revír patří k nejatraktivnějším. K největším úlovkům našich členů z poslední doby patří sumec 162 cm - váhy 24 kg, štika 114 cm - 12,50 kg, kapr 82 cm - 12 kg, candát 88 cm - 6,40 kg, amur 80 cm - 9 kg, bolen 78 cm - 5,80 kg, tolstolobik 101 cm - 15,50 kg.
nahoru
Myslivecké sdružení "Pobečví" Hustopeče nad Bečvou
Tak jako obec Hustopeče nad Bečvou oslavuje v tomto roce 2001 své velké jubileum 800 let od první písemné zmínky, tak i myslivost v Hustopečích n.B. má své malé jubileum a to 80 let od založení honební společnosti.
Není sporu o tom, že na katastru obce byl lov a myslivost provozovány od nepaměti. Z počátku byl u nás lov výsadním právem panovníka. Ve středověku bylo toto právo postupováno šlechtě a teprve později i jiným stavům (honitby - panské, selské).
První písemná zmínka o existující honební společnosti v Hustopečích nad Bečvou se nachází v obecní kronice a je datována rokem 1921. Členy byli Robert Zemánek (z Dílců -bývalý starosta), Antonín Vrtílek, František Pivoda - rolník a Arnošt Dadák z Milotic n.B. (majitel družstva a továrník). Podle kronikáře Fr. Stuchlíka existovala honební společnost v období let 1921 - 1930 jako "tichá". S postupem času se honební společnost rozrůstala o další členy a tak již v roce 1950 měla 10 členů. Předsedou byl Ludvík Kuběna - rolník, jednatelem a pokladníkem byl Karel Rábe, hospodářem R. Šindelek, a dalšími členy Antonín Vrtílek, Josef Pivoda - rolník, Antonín Frydrych - rolník, Josef Frank (důchodce), František Zemánek, František Bartošík - rolník a Miroslav Skoumal. Celková výměra honebního katastru byla včetně bývalých pozemků panství barona Baillou 1 180 ha.
O tom jak si honební společnost vedla v roce 1950, svědčí kronikářem zaznamenané výsledky: 249 zajíců, 10 divokých králíků, 132 koroptve, 43 bažanti, 50 divokých kachen, 2 sluky, 1 jestřáb, 2 krahujci, 15 káně lesní a rousná, 12 vran šedivek, 15 strak, 5 sojek, 8 volavek, 6 srnců, 2 srnčata, 1 liška, 2 tchoři, 10 lasic, 2 veverky, 5 pytlačících psů, 10 pytlačících koček a 15 ks ondater.
Nejvíce zajíců bývá na Lhotsku, Dílcích, na Hané a na Bušlíně, koroptví a bažantů na Dolním, za Oborou, a ve Vrbí (u Bečvy).
V roce 1951 věnovala honební společnost mateřské škole 1 000 Kč a škole dva nové psací stoly po 5 000 Kč a 300 Kč za sebrané žaludy. Pro zajímavost uvádím, že roční nájemné z honitby činilo v letech 1930 - 1950 4 020 Kč. Velká část nájemného byla zaplacena z dodávek, kdy honební společnost musela povinně odvádět 60% zastřelené užitkové zvěře hospodářskému družstvu nebo na jatky. Při povinné dodávce se platilo v roce 1950 za 1 kg zajíce 17,50 Kčs. Pro zlepšení podmínek pro zvěř bylo v tomto roce vysazeno na pozemcích na pravém břehu Bečvy (při Kladrubské hranici) 550 ks borovic a 150 ks topolů.
Politické poměry v roce 1951 donutily větší rolníky odevzdat lovecké zbraně a vystoupit z honební společnosti. Na konci roku 1951 zbyli z honební společnosti jen 3 členové.
Jak docházelo ke slučování obcí tak docházelo i ke slučování honiteb. Vznikaly myslivecké jednoty, které sdružovaly několik honiteb. V roce 1956 byla sloučena honitba Poruba, Vysoká a Hustopeče, čímž celková rozloha revíru vzrostla na 1 520 ha. V důsledku nešetrného zcelování pozemků do obrovských honů dochází ke značnému úbytku koroptví a křepelek, které se zde tak hojně vyskytovaly. Naopak s výstavbou rybničních soustav v letech 1954 - 56 dochází k nárůstu stavů divokých kachen. V druhé polovině 60. let v důsledku nebezpečné nákazy myxomatózy prakticky vymizel divoký králík, který byl do té doby rozšířen po celé honitbě.
Od roku 1970 dochází k nárůstu stavu drobné zvěře jako je zajíc, bažant, ale i srnčí. Začíná se u nás ukazovat i zvěř jelení a přechází i zvěř černá. V roce 1970 bylo uloveno 350 zajíců, 250 bažantů, 20 ks zvěře srnčí. Králíci a koroptve téměř vymizeli. Ze škodné byly uloveny 3 lišky. Značný nárůst drobné zvěře nastává od roku 1971 do roku 1979, kdy roční odlov dosahuje 700 ks bažantů, 380 - 450 ks zajíců a 30 - 40 ks zvěře srnčí. Avšak od roku 1979 dochází ke značnému poklesu stavů drobné zvěře, že je odlov příkazem ONV Přerov značně omezen a u některých druhů zvěře i zastaven. Například odlov zajíce poklesl v roce 1979 na pouhých 50 ks a bažanta na 150 ks.
V roce 1974 je vybudována první bažantí odchovna s líhní v okrese Přerov. Tato líheň byla umístěna u našeho člena p. Františka Rušara, který začal líhnout první bažantí kuřata. Od zemědělského družstva je odkoupena drůbeží odchovna v Porubě a přebudována na odchov bažantů s kmenovým stavem 250 - 350 bažantích slepic a 25 - 30 bažantích kohoutů. V roce 1985 končí líhnutí bažantích kuřat a začínají se líhnout a odchovávat divoké kachny. Kmenové stádo 350 divokých kachen bylo chováno na rybníku Křivoš v Hustopečích nad Bečvou. V Porubě se líhly divoké kachny od roku 1986 do roku 1991. Pro informaci uvádím, že v roce 1986 bylo vylíhnuto 5 000 ks káčat. Nejvyšší líhnutí bylo v roce 1990 a to 13 760 ks káčat. Odchov divokých kachen se jeví jako velmi efektivní. Ročně je vysazováno 700 - 1 000 káčat na rybníky a vodní plochy v okolí obce. Můžeme konstatovat, že v důsledku dlouhodobého vysazování a soustavné péče šly početní stavy divokých kachen nahoru. Průměrný roční odlov činil asi 80 % z vypouštěného množství.
V současné době Myslivecké sdružení "Pobečví" Hustopeče nad Bečvou hospodaří na honební ploše o celkové výměře 1 528 ha a k dnešnímu dni má 38 členů. Hlavní náplní je péče o zvěř, její chov, ochrana zušlechťování a lov. Veškeré úsilí je orientováno na vytvoření co nejlepších podmínek pro zvěř. Jedná se o zajišťování krmení pro v zimě strádající zvěř, vysazování remízků v krajině, výstavba přikrmovacích zařízení, každoroční kladení vakcín ke tlumení vztekliny u lišek, odčervování srnčí zvěře při zimním přikrmování, tlumení značně přemnožené škodné a provádění chovatelských odlovů u užitkové zvěře.
V roce 2000 bylo uloveno 13 srnců, 5 srn, 7 srnčat, 5 divočáků, 3 zajíci, l bažant, 700 kachen, 15 kun skalních, 16 volavek, 6 lišek a 25 liščat. Z uvedeného vyplývá, že bylo uloveno více lišek než bažantů a zajíců dohromady. Částečně je to způsobeno stále ještě nedobrými podmínkami pro drobnou zvěř a příliš vysokým stavem škodné zvěře - lišek, kun, jezevců, pytlačících koček a psů. Velké ztráty způsobuje také doprava a to železniční, ale hlavně osobní a nákladní automobilová doprava na silnicích. Vždyť kolik nacházejí myslivci přejetých zajíců či sražených kusů srnčí zvěře v okolí silnic. V poslední době se také rozmáhá starý nešvar pytláctví. Dnes už ale pytláci neloví z hladu či vášně, ale čistě z komerčního zájmu. Kolik kusů upytlačené zvěře bez veterinární prohlídky končí na stolech nepoctivých restaurací. Pytláci dnes loví ve skupinách za pomoci nejmodernější techniky z oken svých terénních automobilů. Takovému člověku je úplně jedno, že se jedná o kus určený k chovu. On potřebuje jen kilogramy masa bez ohledu na chovnou hodnotu. O etice myslivosti nemůže být ani řeči. V těchto případech jsou myslivci bezradní. Vždyť každý poctivý myslivec ví, kolik stojí námahy a času péče o zvěř a práce v honitbě, než vezme zbraň a jde na lov. Lov, to je zakončení celoročního úsilí, práce a starostí o zvěř. Na tomto místě je třeba se zmínit také o loveckých úspěších našich členů při lovu trofejové zvěře. Že jsme i na tomto poli úspěšní, svědčí četná uznání a medaile dosažené za trofeje:
Zvěř srnčí - 3 bronzové medaile - lovci ing. Hajda Jan, Pekárek Jar., Pavlík Jos.
Pravděpodobně nejsilnější předvedená srnčí trofej je od pana Karla Jambora. Tato trofej obdržela na mezinárodní myslivecké výstavě v Lysé nad Labem 115 bodů a stříbrnou medaili.
U zvěře černé je třeba zmínit, že tato se v Hustopečích vyskytuje až od poloviny 70. let. První úlovek divočáka patří Robertu Biskupovi, kterého ulovil za pomoci svého tchána a velkého přítele myslivosti Fr. Kremla. Prozatím největší divočák byl uloven v roce 1985 a to Karlem Jamborem. Tento kus vážil po vyvržení 120 kg a věk byl odhadnut na tři roky.
Zvěř jelení, která bývá nazývána též zvěří královskou, se v Hustopečích n. B. nacházela jen velice zřídka. Co to bylo slávy, když 7.8.1977 ulovil přítel Karel Jambor nepravidelného desateráka vážícího po vyvržení 120 kg. V témže roce, jen o dva dny později, ulovil jelena p. Kozlík Ladislav. Že se lov daří i na Vysoké o tom svědčí jelen, kterého ulovil Jiří Šnajdr. Co se týče jelení zvěře, zdá se, že tato se v honitbě vyskytuje poslední dobou stále častěji.
V letošním roce 2001 začalo naše myslivecké sdružení s odchovem divokých králíků. Cílem je pokusit se o návrat divokého králíka do volné přírody. Ten se zde v hojné míře vyskytoval, ale do dnešních dnů úplně vymizel. Zda bude naše snaha úspěšná ukáže až čas. Jiné je to se zvěří černou. Ta se v okolí Bečvy usadila pravděpodobně nastálo. O tom svědčí letošní pozorování bachyně se 4 selaty na Pastvisku hospodářem Ladislavem Kozlíkem.
K dnešnímu dni pracuje ve prospěch myslivosti v Hustopečích n.B. 38 členů, kteří si zvolili na období 1999 - 2004 výbor o tomto složení: předseda - MVDr. Kalich Miroslav, místopředseda - Ing. Vahala Zdenek, jednatel - Kubečka Bedřich, myslivecký hospodář - Kozlík Ladislav, finanční hospodář - Marečková Michaela, brigádnický referent - Ing. Stoklas Miroslav, členové výboru - Biskup Robert, Haška Slavoj, Burdík Ladislav, revizní komise - ing. Jiříček Václav, ing. Šuba Jiří, Veverka Jiří.
Předchůdci těchto členů výboru, kteří se zasloužili o rozvoj myslivosti v Hustopečích nad Bečvou byli předsedové Bartošík František, Kuběna Ludvík, gen. v. v. Dvořák František, Veverka Alois, Jambor Karel, Ing. Hajda Jan, Ing. Šuba Jiří a myslivečtí hospodáři Šindelek Rudolf, Ing. Bureš, Skoumal Miroslav, gen.v.v. Dvořák František, Ing. Pražák Vladimír, Ing. Hajda Jan.
Závěrem nezbývá než si přát, aby se naše myslivost dále rozvíjela. Aby pro další generace zůstala zachována pestrost v zastoupení jednotlivých druhů zvěře a stavy udrženy na ekologicky přijatelné úrovni. Mějme na paměti předpis pro cech myslivecký z roku 1731 ve kterém stojí : " Ten kdo chce být skutečným myslivcem musí být mlčenlivý, poctivý, opatrný, rozumný, bdělý, bystrý a neohrožený. Ten kdo rozhoduje o životě a smrti zvěře musí stát mravně vysoko. Je - li myslivec oprávněn zvěř usmrcovat, pak z tohoto práva plynou i povinnosti. Je povinen o zvěř pečovat a chránit ji. Myslivec totiž nechová zvěř proto, aby ji lovil, ale loví ji právě proto, aby ji choval."
nahoru
|
