Český svaz včelařů Hustopeče n.B.

Že včelařství na hustopečsku má dávnou tradici, dokazují názvy starých tratí (polí) v katastru obce a to Včelín (Včelínek) - pole kolem Valchy a Podvčelíní (Dohnalův včelín) - pole za železnicí a Valchou směrem k Bečvě. Písemných památek o včelaření v našem kraji není. Jen ústní podání. Konstantin Martoch z čísla 39, narozený 29. dubna 1870 vyprávěl: "Začal jsem včelařit již jako devatenáctiletý mladík. Navštívil jsem jednoho dne v roce 1889, Václava Stodůlku v čísle 23, starého zkušeného včelaře. Ten právě v pilné práci vyřezával z klátů plásty medu a kladl je do prádlových troků, které byly skoro již plné souší s lesknoucím se medem.. Med se odebíral až na jaře, co včelám po přezimování zbylo a to podřezáváním z klátů, jímž se říkalo též brtě. Med nezkrystalizovaný se vytáčel na dřevěném medometu a med v plástech zkrystalizovaný se rozřezal na drobnější kousky, vložil do hrnců a ty se daly do horké chlebové pece po pečení chleba. Voští se tu zvolna roztavilo, vyplulo na povrch a roztopený med zůstal dole. Medu byly vždy plné hrnce. Jeho cena se rovnala ceně másla a stál jeden kilogram 50 krejcarů. V Hustopečích bylo tenkrát již několik včelařů a jistě přes sto včelstev. V roce 1881 včelařil na faře děkan František Vaculík, zmíněný již Václav Stodůlka - číslo 23, Václav Klumper - číslo 22, Robert Váhala - rolník, Valentin Volek, ředitel velkostatku, Františka Šnejdrlová - učitelka, která měla 18 včelstev, Robert Ván z Valchy - číslo 117, Karel Zámrský pod Doubravou. Velkým včelařem byl ředitel velkostatku Valentin Volek, narozený roku 1842. Jeho dcera o něm vyprávěla: " Tatínek měl včely velmi rád a dobře se o ně staral. Včelařil až do své smrti ve starých špalcích - klátech - a měl jich na zahradě u našeho domku pěknou řádku. Míval kolem třiceti čeledí. Po příznivém jaru podřezával z jara med a bývaly ho plné troky, jichž se používalo na paření prasete při zimní zabijačce. Vybraný med i s voštím se pak rozpouštěl na mírném ohni a cedil do hrnců přes hliněné ceďátko. Prázdné voštiny kupoval žid Husrle z Valašského Meziříčí.. Že se staral vydatně o včelí pastvu svědčí okolnost, že vysazoval hojnost medonosných stromů, hlavně lípy, k čemuž jako ředitel lesního velkostatku měl dosti příležitostí. Překrásná lípová alej k nádraží a stejně taková k Valše jsou jeho dílem. Když tatínek v r. 1916 ve věku 74 let zemřel, zdědila jsem po něm včely já". Rovněž v Miloticích se v dávných dobách včelařilo, svědčí o tom název lesa mezi Miloticemi a Špičkami, který se odedávna nazývá Včelín. Staří pamětníci vypravují, že tam kdysi býval jabloňový sad, ve kterém měl fojt Jambor kláty se včelami. Další stanoviště klátů bylo za Miloticemi v dolince u potoka (mezi Miloticemi a kopcem Bušlínem). Na přelomu 20. Století včelařili v Miloticích: František Holeňa, kovářský mistr, František Bartoněk č. 5, Bartoněk mlynář, rolník Kalich, Sojka č.2, Stodůlka č. 34, Josef a Václav Volek č. 36, František Stáhala, Arnošt Dadák, Karel Kalusek. Největším včelařem býval kovář Holeňa, který měl 25 včelstev. Med se používal jako lék a to nejen pro lidi, ale i pro dobytek, když ku příkladu měla jalovice zapálené vemeno, dával se medový obklad apod. Na podzim se včely nekrmily, to se jim ponechaly vlastní zásoby." V létech dvacátých až třicátých se začaly zavádět Budečáky, zkušebně též Amerikány, Čejkováky, Škvařilovy slamáky, včelař Stodůlka zkoušel také Zuklíny a Arnošt Dadák Němečkovy zasouváky. Vedle Arnošta a Zdeňka Dadáka včelařili: Jan Hauzner, Rudolf Gráf, Karel Neruda, Jindřich Stáhala, Josef Volek, Jan Šišma, Bedřich Holeňa, Karel Kalusek, Ludvík Rušar, Jan Klézl, Richard Bartoněk. Částečný vliv na modernizaci úlů a na včelaření v naší oblasti vůbec, mělo bývalé "Družstvo Hospodář" v Miloticích nad Bečvou, jehož zakladatelem byl Arnošt Dadák, řídící učitel v Miloticích nad Bečvou. Toto družstvo vyrábělo úly a veškeré včelařské potřeby, dodávalo medonosné okrasné stromy a keře. Ve svém nakladatelství vydalo také několik včelařských knih: v roce 1913 knihu Václava Jakše Včelař začátečník, v r. 1922 Včelařský ceník, v roce 1929 knihu Eduarda Hrubeše Průvodce včelaře začátečníka, v roce 1940 knihu autorů Savvin, Baťha, Škvařil, Svoboda O včelách a včelaření a v roce 1947 vyšlo II. rozšířené vydání této knihy. V časopise Milotický hospodář a časopise praktický rádce byly zavedeny pravidelné včelařské hlídky, pro které byli získáni velmi dobří a odborně fundovaní přispivatelé. Hlídku dlouhou dobu vedl Eduard Hrubeš (dědeček známého televizního baviče). Časopis Milotický hospodář vycházel od roku 1889 do roku 1951 a stal se tak nejstarším zemědělským časopisem na Moravě, který obsahoval mnoho článků ze včelařství. Na Vysoké se včelařilo od nepaměti, a to v klátech, Kláty zvané brtě - byly z mohutných topolů. Včelstva byla umístěna na tratích: "Na Stráži", "Na Jelném", Na Blatině" Na Vysoké včelařila řada občanů jako Florián Vozák, Josef Navrátil č. 22, Rajmund Plešek č. 31, František Novosad č. 31 na fojtsví Florián, Tomáš a jan Dobšovi. Jisté je, že na Vysoké má včelařství pradávné kořeny. Z Poruby Robert Frydrych z č. 27 vzpomíná: "Můj otec Václav Frydrych i před ním můj dědeček včelařili. Měli hodně včelstev v klátech. Velmi dobrým včelařem byl František Pavlík č. 1. Míval 20 - 30 čeledí a včelařil v klátech. Byl znám jako veselý hudebník a dobrý včelař. Zahrada, kde František Pavlík včelařil, se dosud jmenuje "Včelín". Dále se včelařilo u Váňů č. 9, u Biskupů, u Šnajdárků. Velmi intenzivně včelařil František Kreml v Porubském lese (na samotě). Včelařil v klátech i slaměných úlech. Porubský les byl v té době jedlový a všude bylo hojně včelí pastvy. Hranické (dříve Kozí) Loučky byly před druhou světovou válkou převážně německé. Z Čechů tu včelařili dva a to staříček Hons a Pavlín. Pavlín včelařil až do své smrti v klátech, Hons pak už v rozběrném díle. Včelaři, na které v historické části vzpomínáme, nebyli, pokud se podařilo zjistit, až do vzniku včelařského spolku v Hustopečích nad Bečvou organizováni. Do obvodu spolku patřili tehdy obce Hustopeče nad Bečvou, Milotice nad Bečvou, Poruba a Vysoká. Dle stručných zápisů se dovídáme, že spolek hned v prvních letech zveleboval včelí pastvu. Podporoval výsadbu keřů a stromů v parku na náměstí v Hustopečích, výsadbu akátů na Břehách a v Miloticích za tratí. V roce 1935 bylo na zvelebení včelí pastvy věnováno 1.250,- Kč a členové výboru byli určeni pro spolupráci s Okrašlovacím spolkem v Hustopečích. V roce 1937 byl uspořádán první kurs medového pečiva. Od roku 1935 byl předsedou spolku Rudolf Zemánek z Hustopeč, místopředsedou Josef Stodůlka z Milotic, pokladníkem Josef Sládek z Hustopeč, jednatelem Ferdinand Hájek z Hustopeč a zapisovatelem František Masařík z Hustopeč. V tomto období se včelařilo většinou v Moravských stojanech. Někteří včelaři měli ještě kláty, i když s rozběrným dílem. Na samotě u Kremlů a na Vysoké u Šnajdárků se kláty udržely až do roku 1960. Největšího rozšíření po roce 1940 doznaly úly Budečské a pak úly vyráběné zdejším včelařem Rudolfem Zemánkem. Počty včelstev v třicátých letech je možno pouze odhadnout podle stavu zachyceného v roce 1940. V tomto roce bylo v Hustopečích 161 včelstev, v Miloticích 147 včelstev, na Vysoké 84 včelstev a v Porubě 19 včelstev, celkem 411 včelstev. V roce 1941 po silné zimě bylo ale vyzimováno pouze 307 včelstev u 39 včelařů. V roce 1941 došlo k větší změně ve výboru spolku. Předsedou se stal Josef Blažek z Hustopeč, místopředsedou Josef Stodůlka z Milotic, jednatelem František Masařík z Hustopeč, pokladníkem Josef Sládek z Hustopeč. Do výboru byli dále zvoleni: Karel Neruda, Jindřich Stáhala a Josef Volek z Milotic, František Šnajdárek a František Horák z Vysoké, Ferdinand Hájek z Hustopeč. V tomto roce byli také poprvé voleni důvěrníci obcí, za Hustopeče Rudolf Velart, za Porubu Antonín Váňa, za Vysokou Antonín Veverka a z Milotic Josef Volek. Období okupace zasáhlo vážně zdejší včelaře i včelařský spolek. Řada včelařů a funkcionářů - Rudolf Gráf, Zdeněk Dadák, Karel Neruda, Josef a Václav Volek, František Novák a Jan Hauzner - byla za odbojovou činnost uvězněna. František Novák se už z koncentračního tábora nevrátil a Josef Volek, který se vrátil se silně podlomeným zdravím, brzy umřel. Činnost spolku za okupace byla utlumena. Až v roce 1946 dochází k obnovení a doplnění výboru spolku. Je zvolen nový místopředseda Jan Hauzner z Milotic a osm členů výboru. V roce 1948 přistoupily za členy spolku obce Kozí Loučky (dnes Hranické Loučky) a Heřmanice. V roce 1994 pak obec Špičky. Po osvobození se život organizace dále rozvíjel. Kolik práce se za touto jednou větou skrývá. Především pod vedením předsedů pana Rudolfa Zemánka a od r. 1967 nezapomenutelného přítele ing. Karla Volka. Kolik vzdělávacích zájezdů po celé republice, kolik kurzů a odborných přednášek, besed u kamen, besed na včelínech, výstav a dalších akcí, které jsou zdokumentovány podrobněji ve spolkové kronice založené v roce 1957, jež zachycuje činnost a včelaření v našem kraji. Nelze nevzpomenout jmen dalších obětavých členů, Františka Masaříka, Rudolfa Grafa, kronikáře Jana Klézla, Františka Trefila, Antonína Frydrycha, Oldřicha a Sylvie Pivodových, Jana Hauznera a dalších obětavců, kteří již dnes nejsou mezi námi. Samozřejmě, že život jde dál. Opět jsou tu obětaví lidé, členové našeho výboru, důvěrníci v obcích i řadoví členové, kteří bez nároku na jakoukoliv odměnu spolupracují a snaží se udělat vše pro to, aby odkaz našich předchůdců zůstal zachován i pro další generace. Je třeba říci, že v dnešní době by u nás včela neměla žádnou šanci na přežití. Zavlečené nemoci, jako Akarinoza, Mor včelího plodu, Varroáza vyžadují stálou ostražitost a bez důsledných veterinárních opatření a organizovaného léčení by nedaly včelám žít. Včely létají daleko a jediné zanedbané ohnisko nákazy by znamenaly pro celou oblast pohromu. Vždyť význam chovu včel nespočívá pouze v získávání včelích produktů. Hlavní a nezastupitelné místo má včela v přírodě. Jako opylovač kulturních i planě rostoucích rostlin. Jen ona je výlučným nebo převážným opylovačem mnoha rostlinných druhů, jen ona při svém výletu za sladkým nektarem navštěvuje pouze květy jednoho rostlinného druhu, tak jako to příroda pro kvalitní oplodnění v rostlinné říši potřebuje. Kdyby z našich zahrad vymizely včely, současně s nimi by zanikly postupně i desítky druhů rostlin, které jsou na jejich opylení závislé. Řetězovitě by vymizely z přírody i živočišné druhy, které se živí v zimě plody těchto rostlin, a které v létě, jako by za odměnu poskytují přirozenou ochranu před různými škůdci a parazity těchto rostlin. A právě tato služba přírodě tvoří podstatu významu činnosti včelařské organizace a chovu včel. Je to činnost, která se nedá nijak změnit, nedá se finančně ohodnotit a vyčíslit, je to práce, kterou včelaři se svými včelkami věnují všem. Je to služba napomáhající k udržení rovnováhy v přírodě. Naši předkové nezištně předávali své zkušenosti nám. To nás zavazuje, abychom na této cestě pokračovali a vytvářeli podmínky nástupcům. Aby bzukot včel v naší přírodě neutichal, o to se v současné době starají tito členové výboru a důvěrníci: Vrána Josef, Rušar Aleš, Zubek Bohumil, Zubková Marie, Škoda Jan a Pomkla Zdeněk z Hustopeč, Horák Zdeněk a Klézl Lubomír z Milotic, Frydrych Robert a Majkus Karel z Poruby, Horák František a Horák Aleš z Vysoké, Frydrych Vojtěch z Heřmanic, Jančík Josef z Dubu, Boháč Pavel ze Špiček, Ing. Bublová Jarmila z Hranických Louček a celkem 52 včelařů obhospodařujících 627 včelstev.